Smím ti věřit? 1.díl
"Jsem nevinná!" zakřičelo, asi patnáctileté děvče. Měla na sobě krátkou černou sukni a letmé, bílé tričko a mikinu . Tohle špinavé oblečení ještě zdůrazňovalo její štíhlou postavu.
"Jak ti máme věřit? neřekla si nám, co se stalo. Nevíme ani tvé jméno." řekl černovlasý muž, který měl kolem dvaceti let. Zřejmě hlavní šéf. Děvče se zasmálo, "stejně to stojí za hov, teda chci říct za nic, protože mě stejně hodíte do chládku.Tak nevím, proč se tak snažíte."
"Zkus to." usmál se černovlasý muž.
"A co když řeknu, že vám nevěřím?" řekla pohrdavě.
"Podívej se na to takhle, když nám to řekneš, všechno popravdě a ten příběh bude tvrdit pravdu o tom, že jsi opravdu nevinná, můžeme ti dát míň let, propuštění pod podmínkou a v úplně nejlepším případě jen pomocné práce." řekl přesvědčivě černovlasý muž.
Dobře, řeknu vám to. Ale ať vypadnou tihle!" přikázala si a ukázala na celkem velkou skupinku strážných.
"Ne, tihle tu budou aby mi potom potvrdili tvůj příběh." řekl.
"Nic neřeknu, když tu budou. Co na tom, sakra, nechápete?!" vykřikla.
"Kroť se." odsekl.
"Nejsem moc výřečná, nebudu mluvit před více lidmi." snažila se najít důvod, proč mají být sami obhájit.
"Nejsi moc výřečná? to vidím." zasmál se detektiv.
"To si mám kleknout a ještě se sklonit jen aby vypadli?" zeptala se ironicky.
"Fajn, takhle by jsme se hádali donekonečna." povzdychl si a rukou pokynul ke zbytku stráží, aby odešli.
"Takže, napřed mi řekni, jak se jmenuješ." řekl a vstal. Dal si ruce za záda a chodil po místnosti.
"Aya. Je mi patnáct." řekla zastřeně.
"Dobře, teď vyprávěj." šel na ní pomalu, ale už ztrácel trpělivost.
"Ale nečekejte, že se rozkecám, nejsem výřečná, pamatujte si to." řekla.
"Jasně, dobře, ale teď už mluv."
"A jak se jmenujete vy."
"Když ti to řeknu, začneš konečně vyprávět?"
"A přidejte k tomu ještě věk." řekla Aya tvrdohlavě.
Sebastian.,dvacet let."
"Dobře, začnu." řekla a nadechla se, "Začalo to minulé léto. Já nemám domov. Rodiče mě nechali na ulici už jako malou holku. Nechtěla jsem do děcáku a tak jsem si přidělávala různými brigádami. Někdy jsem se zeptala, jestli se u majitelů můžu osprchovat nebo jen trochu opláchnout. Vydělanými penězi jsem si vydělávala na jídlo ale na nějaký pronájem to pořád nestačilo. Nechodila jsem do školy a neměla žádné kamarády. Jen ty, co byli semnou na ulici. Ti byli trochu starší a číst i psát mě naučili. Byli jsme taková "slušná" parta, o které ostatní ani nevěděli, že jsou bez domova." zavřela oči a povzdychla si, "Jenže všechno se změnilo, když k nám přišel jeden kluk a jeho starší sestra. Vlastně byli oba starší než my jenže nebyli tak poctiví jako my. Mnoho z nich se k nim přidalo ale já a pár kluků a holek, co zůstalo na té...hmm...dobré straně jsme odolávali."
"Počkej, proč si teda tady, když jste odolávali?" zeptal se Sebastian.
"Ježíš, nedořekla sem to ne? si myslíte, že tohle je celej případ?" řekla ironicky.
"No tak promiň, pokračuj."
"Takže my jediní jsme odolávali a těm ostatním se začaly líbit ty krádeže, braní drog a podobně. Jenže i ti poslední, co byli sem nou, se k nim nakonec přidali. A mě jako největšího sraba pořád mě požďuchovali a různě šikanovali. Jednou se mi podařilo zdrhnout do vedlejšího města. Byl jsem fakt zřízená utíkala jsem skoro celej den, už jsem měla dost toho jejich šikanování.
Štěstí mi však nepřálo ani v tom vedlejším městě," povzdechla si, smutně,"napadl mě tam gang asi osmnáctiletých kluků a..." při té myšlence se ještě zatřásla.
"Znásilnili tě?" zeptal se opatrně. Aya přikývla a pořád smutně hleděla do stolu.
"Kolik jich bylo?" zeptal se Sebastian.
"Hodně, asi pět, šest, sedm,." Sebastian na ní hodil lítostný a starostlivý pohled.
"Emm...no a potom mě prostě nechali ležet na ulici, jen tak a ještě mi sebrali všechny věci. Samozdřejmě jsem hned po tom omdlela, konec už si ani tak moc nepamatuju ale...probudila jsem se v nemocnici. Nademnou stál asi čtyřicetiletý muž.
"Jsi v pořádku?" zeptal se mě.
"Proč jste mě sem dovedl?" zeptala jsem se zaraženě.
"Nevypadala jsi nejlíp, co se ti stalo?"
"Ehmm...to je nadlouho." řekla jsem a překulila jsem se zády od něj.
"Mám čas..." řekl mi.
"Jsem vám vděčná za vaši pomoc, ale umím se o sebe postarat sama." zamumlala jsem do peřiny.
"Nemusíš být tak odtažitá, kde máš rodiče?" zeptal se.
"Nemám rodiče." zašeptala jsem.
"Promiň, tak někdo kdo tě opatruje."
"Nikdo mě neopatruje, jsem sama. Rodiče mě nechali na ulici asi v pěti nebo šesti letech."
"Kolik ti je teď?"
"Patnáct a půl." Muž mlčel. Ani se nedivím, že nevěděl co říct.
"Nebude vám vadit, že vám tohle nějak neoplatím, opravdu teď nic nemám." řekla jsem a zase se na ní otočil. Nic neříkal.
"A-ale...jestli potřebujete z něčím pomoct, tak budu pro vás pracovat..." nahodila jsem, bylo mi to dost blbý, když jsem mu jeho laskavost nemohla nějak splatit.
"Takže si u něj začala pracovat?" zeptal se Sebastian.
"Jo, jak už jsem říkala, bylo mi to dost blbý."
"Nechápu proč jsi tady, když jsi byla tak hodná."Řekl si spíš pro sebe.
"Však já vám to všechno řeknu..Takže jsem u něj začala pracovat i bydlet. jenže neměla jsem to nechat dojít tak daleko.Později jsem tomu muži řekla, kdo mi to všechno udělal. Zatkli je ale jim se podařilo zdrhnout a zase se na mě zaměřili.
Muž měl rodinu. Ženu a syna ve stejnym věku. Skamarádili jsme se. Jenže ten gang nás napadl a já...já jednoduše utekla a nechala je všechny na holičkách." řekla smutně a smutně se podívala do stolu.
"Víš co se snimi stalo?" zeptal se Sebastian.Aya jen zakroutila hlavou na znamení že neví.
"Ale nemyslíš si, že to byla tvá vina, že ne?" zeptal se jí.
"Byla to moje vina! nebýt mě, mohli žít v klidu a já jen tak zdrhla!" zakřičela na něj.
"Utekla jsi ze strachu, bylo dobré, že jsi utekla." řekl a smutně se na ní zadíval.
"Myslíte?" Sebastian přikývl a Aya se poprvé, za tu dobu co tam byla, mírně zasmála.
"Hej, nemusíš mi už vykat." usmál se Sebby.
"Když ono je to takový divný." řekla Aya.
"Neboj se," usmál se, "dořekni mi to.""Dobře, takže...když se mi podařilo zdrhnout, zase jsem nic neměla a musela jsem si zase najít práci. Bohužel, se mi nepodařilo utéct z toho města. Takže jsem žila ve strachu každý den a doufala, aby mě nenašli. jenže mi štěstí moc nepřálo a oni mě po měsíci našli....opakovalo se to samé, jenže teď přivedli něčí mrtvolu. Já vím že to zní šíleně ale prostě mě zas znásilnili a pak ke mě položili mrtvolu." řekla a malinko se zatřásla,"pak mě znovu oblíkli a příšerně zmlátili. Už jsem se nemohla hýbat ani pohnout jedním prstem. Pak zavolali policajty a všechno hodili na mě. Že jsem toho člověka zabila já, že jsem je napadla a oni mě zneškodnili...celý život jsem byla sama a snažila jsem se být hodná a všem pomáhat ale..." už měla slzy nakrajíčku a cítila, jak se jí derou ven.
"Vím, že mi neuvěříte ale já to opravdu neudělala, jsem nevinná!" vykřikla a nebránila se slzám.
"Dokázala bys mi ty grázly popsat...?" zeptal se Sebastian. Aya k němu překvapeně povzvedla hlavu.
"Věřím ti, jen mi je popiš a nech všechno na mě." usmál se. Aye už tekly slzy proudem a nebránila se. Pomalu, kvůli těm slzám, mu popsal všech šest postav, které jí napadly.
"Dobře, teď tu počkej." řekl mu.
"Počkejte! kam jdete?? prosím, nenechávejte mě tu....!" nerozvážně vykřikla.
"Neboj se," usmál se Sebastian, "hned jsem tady." Pak se jen zabouchly dveře a Aya zůstala sama. Lehla si na stůl a poslušně čekala. Zase se jí prodíraly slzy ven. Tak se jim nebránila. Plakala štěstím, že jí konečně někdo věří.
"Trvalo mi to?" zazněl hlas za ní.Aya se pohotově otočila a hned si utřela slzy.
"Nemusíš plakat, nic se neděje." usmál se a přišel k ní. Něžně jí z každého oka slzu utřel, jeho obličej neztrácel na úsměvu.
"Víš že si říkala jak nejsi výřečná? celkem ses rozkecala." zasmál se.
"Vážně?" popotáhla. Sebastian přikývl.
"Nevím proč, ale mám ve vás důvěru."
"Neříkal jsem ti, ať mi tykáš?"
"Promiňte...teda promiň...em...kam jsi šel?" zeptala se Aya nejistě.
"Jsi zproštěna všech obvinění včetně toho, že jsi nešla do dětského domova a probíhá pátrání po těch grázlech." usmál se.Aya ho prudce objala.
"Děkuju! děkuju moc!" vykřikovala. Sebastian se jen usmál se a objetí opětoval.
"Proč mi vlastně věříš?" zeptala se ho.
"Hodně divnej důvod..." odpověděl.
"A to je?" zeptala se.
"No, vlastně je jich víc. První je to, že ten příběh si vyprávěla hodně procítěně až mě to málem rozbrečelo i jak ses rozbrečela nakonci. No, druhý je ten, že jsi popsala precizně šest lidí. To asi výmysl nebyl, že? A třetí..." povzdychl.
"Třetí?" vyzvídala Aya.
"Za třetí se ti musím omluvit." Řekl a trochu jí od sebe odtáhl. Zadíval se jí do jejích zelenomodrých očí. Aya se na něj nechápavě dívala.
Sebastian jí něžně chytl za hlavu a pomalu se k ní přibližoval. Potom si uvědomil, že to pro ní musí být šok a tak z pomalého pohybu vznikl rychlý. Rychlým pohybem spojil jejich rty dohromady.
"Tohle je třetí důvod?" zeptala se stydlivě Aya, když se od sebe odlepili.
"Omlouvám se." řekl Sebastian.
"Mě...mě to nevadí..." usmála se. Sebastian se na ní překvapeně podíval.
"Nevadí ti že jsem tě...em...políbil?"
"Ani ne, víš, byla jsem úplně normální ale když mě ti kluci znásilnili, začala jsem to vidět trochu jinak..." usmála se.
"Takže ti to nevadí?" zazářil Sebastian. Aya zakroutila hlavou.
"Mnohokrát děkuju za záchranu." řekla Aya, "ale měli jste si mě tu radši nechat. Stejně nemám kam jít."
"Můžeš jít ke mě..." zašeptal Sebastian.
"Vážně?" zazářila.
"Ano." řekl něžně a znovu jí políbil.
(Sebastianův byt)
"Takže, tady je obývák a tam kuchyně. Bohužel nikdy jsem nepočítal s tím, že u mě bude někdo bydlet, tak mám jen jednu postel ale oba se na ni vlezem." řekl šibalsky.
"Nejsem tu ani hodinu a ty už myslíš na perverzní věci?" zasmála se.
"Ne ale nechci abys si spala na zemi." usmál se.
"Jo tak..." řekla stydlivě.
"Chceš něco k jídlu?" zeptal se Sebastian.
"Ne, ale asi si půjdu lehnout." řekla Aya.
"Počkej tady." řekl Sebastian a odběhl do vedlejsího pokoje. Když se vrátil, hodil po ní nějaké oblečení.
"Pyžamo, vem si ho. Nebudeš přece spát v tomhle oblečení." řekl a stydlivě se podíval na zem.
"Děkuju." řekla a vyběhla schody, vedoucí nahoru. V pokoji na sebe navlíkla pyžamo a poprvé se cítila strašně lehce. Lehla si do postele a zavřela oči.
Uplynula hodina a Sebastian šel nahoru za Ayou podívat. Pomalu otevřel dveře. Viděl, jak jeho maličká leží rozvalená přes celou postel a vrchní část pyžama má vyhrnutou do půlky břicha. Musel se usmát. Vešel a přisedl si na její postel.
"Vypadáš tak roztomile." řekl. Aya pomalinku otevřela oči.
"Ty jsi byla vzhůru?!" vykřikl. Aya přikývla a sedla si.
"Jsem ráda, že se ti nehnusím." usmála se a objala ho.
"Proč by ses mi měla hnusit?" zasmál se a znovu jí něžně políbil. Tentokrát ale přidal i jazyk. Aya se na něj mírně podívala s překvapením ale oči zase zavřela. Každý polibek mu začala hladově oplácet.
Sebastian si jí položil opatrně na postel.
Aya ani nepocítila, že znovu leží. Sebastian jí začal pomalu jezdit rukama pod tričko. Nahmatal prsa a bradavky a začal si nimi hrát, přitom jí nepřestával líbat. Byl k ní tak něžný.
Aya začala pomalu vzdychat nad tím nádherným pocitem.
Sebastian jí políbil oko a malinko jazykem projel jeho řasy. Potom se plně věnoval jejímu uchu, které lehce kousal a lízal. Aya začala vydechovat rychleji.
Když Sebastian ucítil, jak její bradavky ztvrdly, sjel trochu níž a začal jí hladit břiško. Po pár vzdechů a něžných vyslovení jeho jména, sjel ještě níž a začal hladit její ženství.
"Ahh.S-Sebastiane...!" vydechla. Sebastian jí pořád dráždil, mačkal a hladil. Něžně, aby jí neublížil.
Potom jí zajel pod kalhoty. To už ale Ayino myšlení nedovolilo.
"Ne! nech mě!" vykřikla a schoulila se do klubíčka. Zase začala plakat. Sebastian se na ní vyděšeně podíval. Zapomněl na to, čím si prošla.
"Já...já ještě...nemůžu..." zašeptala. Sebastian si sedl a přitáhl si jí k sobě.
"Promiň, neměl jsem na tebe tak spěchat. Navíc se ani neznáme. Promiň, je mi to líto." zašeptal a přimáčkl si jí k sobě blíž a nechal jí v klidu se vybrečet...
Zazvonil telefon. Sebastian pomalu položil Ayu a šel k němu.
"Tady Sebastian. Co se děje?" řekl do telefonu.
"Šéfe, máme problém. Ty grázly jsme chytli ale zase nám zdrhli a my nevíme kam.
-Sebastian
-Aya
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář